Nikdy předtím jsem tu nebyl, nic mě sem netáhlo. Tomu kraji jsem se vyhýbal i při svých toulkách po mapách – to když jsem se nemohl vydat na cestu skutečnou. Slýchával jsem nejnádhernější ódy na kraje jihočeských luk a rybníků, opěvování lesů šumavských, o půvabu Vysočiny… O severu nic. Ani zmínka o tom, že by mohl nabízet něco pěkného. Na svém putování po hraničních horách Čech jsem tenhle kout vynechal. Dodneška nevím proč. Zavrhnul jsem ho, aniž bych ho poznal. Byla to chyba. Ale kraj byl moudřejší než já – dal mi novou šanci.

Slunce už zmizelo kdesi mezi Malým Stožcem a Jedlovou a mně se ještě nechtělo zpátky do údolí (noční sestup byl o to dobrodružnější). Dlouho jsem seděl na okraji skály a život mi připadal krásný. Stejné je to i na královně Luži. Cítíš se šťastný a nechápeš proč, vždyť jsi odkázaný jen na své vlastní rozbolavělé nohy, máš hlad, nastává temná noc, zvedá se ledový vítr… Ale mnohem lepší je to prožít, než o tom dlouze přemýšlet.

Vystoupal jsem na hraniční Hvozd a otočil se zpátky tváří k české zemi, na okamžik jsem přestal dýchat… Stejné mrazení, jaké jsem kdysi pocítil v amerických Kouřových horách. Znovu jsem si uvědomil: Jsem synem požehnané země, všechny krásy světa mám na dosah.

Na Popově skále ztratíš pojem o čase, jako by se tu minulost, přítomnost a budoucnost střetávaly v jednom bodě. Možná právě tady mi začalo docházet, jakým neobvyklým způsobem vnímám kraj. Encyklopedickými znalostmi nezatížen, a přesto mám pocit, že vím. Posadím se na skalní převis, opřu se dlaněmi o kámen… Nic víc. V takových chvílích jsem rád sám. Chvilky cennější světského studia. Těžko sdělitelné.

Z Klíče nás vyhnali okřídlení mravenci, možná strážci pohádkového pokladu ukrytého v nitru hory. Na pískovcový trůn poblíž Dutého kamene jsem se posadit neodvážil. Proč taky? Vládnout bych stejně nedokázal. Stráně Jezevčího vrchu zalehla mléčná mlha, sněhu po pás, stezku přerušovaly staleté padlé buky. Jejich mohutné koruny po nás natahovaly svoje chapadla. „Obří olihně,“ otočím se ke Kubíkovi. Hrozně se bál. „Vrátíme se na jaře, až rozkvetou měsíčnice“.

A svíček nepočítaně: jako poděkování Zdislavě z Lemberka, v rozporuplné náruči Modlivého dolu (nevýslovnou krásu vyzařující z Jejích očí nikdy nezapomenu), na Štědrý den kdesi pod Milštejnem… V kapli na Křížové hoře jsem neodolal a vytáhl z kapsy svou foukací harmoniku. Nepřemýšlel jsem, jestli se to hodí, prostě jsem to udělal. Ta melodie se jmenuje Úžasná milost. Jiná harmonika, stejná melodie – zakončení tiché křížové cesty na vrchol cvikovské Kalvárie.

Když už jsme u těch křížů, potěšilo mě, že kříž nedaleko Bílých kamenů, stáda slonů vynořujících se z lesa pod Kozími hřbety přečkal třetí zimu. Jeho odpadlou část jsme kdysi našli v kopřivách a nechtěli to tak nechat. Nejdřív jsem ale musel přivézt z domova žebřík…

Nejen na cestách může člověk zažít neopakovatelné věci. Narovnám ohnutá záda a zvedám oči k obloze. Vysoko nad mou hlavou právě přelétá hejno krkavců – „první, druhý, třetí…“ počítám s napětím. Končím u osmého. Skláním se, trochu zklamaný, abych dokončil započatou práci. Mělo jich přeci být devět! Když vtom – vzdálené skřehotavé krákání. Zvedám hlavu a nemůžu uvěřit svým očím: devátý, opožděný krkavec následuje své druhy – devatero krkavců. Spokojeně znovu ohýbám záda, všechno je jak má být.

Několik málo let a připadám si tu doma, u nás v Lužických horách. „Jsou to hory – a nejsou to hory,“ poznamenal kdysi do své Nejkrásnější sbírky jeden z mých osudových mužů, Miloslav Nevrlý. Napadá mě teď: jsem horal – a nejsem horal. Snad proto je mi v kraji mlčenlivých sklářů a samotářských uhlířů dobře.

Ale osamění přináší touhu po sdílení, vše se střídá v pravidelném rytmu. A společné večery při svíčkách a petrolejce patří k horám odnepaměti. V dobách hojnosti i v časech naplněných obavami. Když už jsme u těch obav: Něco mi říká, že dnes donekonečna skloňované a v mnoha ohledech pohodlné slovo krize, je ve skutečnosti jen jiné pojmenování pro nevyslyšení hlasu naší naříkající duše, pro úpadek kulturnosti v nás. Ale to už se přibližuji k ošidným vodám, ne každá písnička se hodí pro každé ucho. Navíc: „Doma není nikdo prorokem“.

A tak přijměte prosím mé řádky jako obyčejné sousedské pozvání, příležitost k večernímu setkání s písničkami a vyprávěním. Ti ze vzdálenějších krajů třeba jako jeden z důvodů, proč se vydat na cestu. Stojí za to, doputovat na všechna ta podivuhodná místa. Až se pak usadíte na vrcholku hory, ve chvíli, kdy se vaše ruce dotknou skály nebo v odlehlé kapli tiše zapálíte svíčku, pochopíte, proč jsem tolik opěvoval severní zemi.